O tom, že pojmy eko už pronikají i za hranice svého tradičního pojetí, svědčí i nový směr literární kritiky vzniklý počátkem 90. let. Na rozdíl od tradičního hodnocení děl, které se věnují třeba vystavění příběhu nebo jazyku, se tento směr zaměřuje na problematiku přírody.
Všímá si, jak se v jednotlivých literárních dílech zobrazuje příroda, a jak se její pojetí proměňuje v závislosti na autorovi a době. Například oblíbené pastýřské idyly z doby helénistické měly k přírodě úplně jiný vztah než třeba díla z 20. let minulého století, která ukazovala okouzlení rozvojem vědy a zrychleným tepem velkoměsta.
Ecocriticism si všímá též rozdílů mezi různými kulturami. A to jak kultur současných, tak i rekonstrukcí původních primitivních kultur. Snaží se definovat, přirozené sepětí člověka s přírodou a ostatními živočišnými druhy.
Tento směr také zkoumá žánry, kde hraje příroda podstatnější roli, a zkoumá její vliv – například u westernu, scifi nebo poezie s přírodními motivy. Zjišťuje kolik děl, kterými si děti mnohdy se skřípěním zubů plní ve škole své čtenářské deníky, obsahuje tématiku přírody a jakou formou je v knize popsána.
Ekologickou kritiku bychom mohli vtáhnout i na díla filmová. Pojem posunu v znázorňování přírody si můžeme názorně ukázat u pohádek – od pamětnických studiových kousků, kdy přírodu nahrazovaly kulisy, k dnešním výpravným pohádkám, zasazeným do nádherné přírody lesů či horských údolí.
Hlavní vize ekologických literárních kritiků má však s tradičním pojetím ekologie společného mnohem více. Chce, aby současná díla dostatečně varovala před stavem přírody 21. století a snažila se tímto směrem apelovat na čtenáře, či diváky. Ať již znázorněním hrozby či naopak zpodobněním ideálu jako návodu, jak se k přírodě (či v přírodě) nejlépe chovat.
Žaneta Pixová
