Každý rok spadne v horách nespočet lavin. Každý rok vydávají horské služby varování před lavinami, každý rok se přesto stane, že lavina při své divoké cestě dolů zasype také lidi.
A každý rok záchranáři a jejich pomocníci hledají a pátrají a vyhrabávají – a zažívají ohromnou radost, když z laviny zachrání někoho živého.
Zajímalo by vás, co se děje s vaším tělem, když jste měli to „štěstí“, že vás ta sněhová smršť strhla, a vy teď ležíte pod mohutnou vrstvou sněhu a čekáte na záchranu?
Uveďme si to v číslech. Statistiky udávají, že laviny usmrtí ihned jen 20 % zasypaných, jde většinou o úmrtí po úrazu hlavy a páteře nebo následkem vykrvácení. Máme tudíž velkou šanci, že budeme patřit k přeživším 80 procentům.
Ležíme tedy zasypaní, ale živí. Jak dlouho takhle můžeme vydržet? Pojďme dál k optimistickým číslům: Záchranáři už nás hledají a je příjemné vědět, že plná polovina zasypaných žije ještě celou hodinu po pádu laviny. Můžeme tak celkem reálně doufat, že nás najdou ještě včas.
Začíná nám být ovšem pořádná zima, naše tělesná teplota se snižuje zhruba o tři stupně za hodinu. Takové chladnutí může vést na jedné straně až ke klinické smrti, ale na druhé straně někdy paradoxně znamená pro postiženého záchranu, přežití. Všechny biologické pochody v těle se totiž zpomalí a zároveň se snižuje spotřeba kyslíku. Funguje to úplně stejně jako řízené podchlazení třeba při náročných operacích. Vyskytly se i případy, kdy byli oživeni lidé, jejichž tělesná teplota klesla až na neuvěřitelných 20 °C!
A záchranáři hledají. Jak je dobře, že tito specialisté jsou vyškoleni nejen k tomu, aby věděli, jak a kde hledat a vyhrabávat, ale aby také dokázali s nalezeným podchlazeným člověkem správně zacházet! Dostávají totiž také zvláštní zdravotnické školení, a tak vědí, že u podchlazeného je nutné zajistit co nejméně pohybu. V minulosti se celkem často stávalo, že zachráněný úplně zbytečně zemřel cestou na základnu. Proč?
Jeden profesor ze Salzburské univerzity to vysvětlil názorně: S lidmi vykopanými z laviny je třeba zacházet velice opatrně, jako se syrovým vejcem – teple zabalit, zajistit dýchání a hlavně nehýbat! Pohyb by mohl způsobit, že ještě relativně teplá krev, která je chráněna ochrannými mechanismy uvnitř těla, by se náhle ochladila „vynuceným“ prouděním do periferie (do končetin, do kůže), takže by došlo k masivnímu podchlazení a následně i ke zhroucení krevního oběhu, který dosud nouzově fungoval a zásoboval to nejdůležitější, mozek a srdce.
Tohle všechno záchranáři znají. Proto vás budou hledat i dlouhé hodiny, proto vás nalezené snesou nebo svezou, ale nedovolí vám chodit, proto mají po ruce ne horu obvazů a soudek rumu, ale přesně ty věci, které opravdu zachraňují. Buďme rádi, že záchranáře máme – a že jejich práci známe zatím jen z vyprávění, filmů a článků v magazínech.
Eva Musilová
