Asi jste v médiích zaznamenali blokádu ekologických aktivistů, která měla za cíl zastavit těžbu kůrovcem zasažených stromů v tzv. bezzásahových zónách Národního parku Šumava. Co je to vlastně onen kůrovec a jaké jsou základní východiska boje proti tomuto brouku?
Kůrovec
Druh kůrovce, který nejvíce řádí na Šumavě, nese jméno Lýkožrout smrkový. Jak už napovídá sám název, jedná se o brouka, který se živí lýkem smrků. Lýkožrout smrkový patří mezi tzv. sekundární škůdce – tzn., že napadá polomy a fyziologicky oslabené smrky. V zavadajícím lýku nachází optimální podmínky pro svůj vývoj a množení.
Opravdu nebezpečnou se kůrovcová kalamita stává v době, kdy už kůrovec spořádal všechny padlé a oslabené stromy. Nezbude mu pak nic jiného než hledat potravu i na zdravých stromech, které po čase také udolá. Lýkožrout má dvě hlavní období rojení - jarní a letní. A právě nadcházející letní rojení vybudilo ekologické aktivisty k blokádě těžby a prosazování svých představ o lesích NP Šumava.
Příčiny kůrovcové kalamity
Kůrovcovým kalamitám obvykle předchází větrná kalamita, která způsobí rozsáhlé polomy, ty se pak stanou primárním cílem kůrovce. Větrné a následně kůrovcové kalamity sužují lesy Šumavy minimálně již od počátku 18. století. Obě kalamity souvisí zejména s hospodářským využíváním lesů – většina lesů na Šumavě již dávno není původních a jsou tak zranitelnější vůči vlivům větru a následně kůrovce. Odpovědné úřady se vždy snažily o rychlé odtěžení polomů, ale to byl díky rozsáhlosti a špatné přístupnosti šumavských lesů vždy dosti nelehký úkol. V poslední době ho ještě komplikovaly nově se prosazující ekologické proudy.
Ekologický vs. tradiční přístup
Současný střet mezi některými ekology na straně jedné a vedením NP na straně druhé je v podstatě pokračováním již dvacet let trvajícího sporu o způsobu hospodaření v lesích nejvzácnějších partií Šumavy (1. zóna NP). V minulosti se obě strany častokrát vzájemně osočovaly z ekologického terorismu, respektive z prosazování zájmů těžařských firem. Způsob hospodaření v lesích a velikost bezzásahových zón se také často měnila, tak jak se měnilo i vedení NP Šumava.
Východisko ekologů spočívá v ponechání lesa napospas kůrovci, protože autoregulační schopnost lesa časem sama nastolí přirozenou rovnováhu (bezzásahové hospodaření). Největší slabinou této teorie je, že tyto bezzásahové zóny se stávají základnou pro další expanzi kůrovce do okolních lesů, které ale vzhledem ke své druhové skladbě (smrkové monokultury) nemají velkou samoregulační schopnost a tím pádem se kůrovcová kalamita šíří dál.
Tradiční přístup (prosazovaný i současným vedení NP) ke kůrovcové kalamitě spočívá v co nejrychlejším odtěžení polomů a následnému preventivnímu kácení kůrovcem nakažených stromů. Toto dřevo může být dále zpeněženo a to je také trnem v oku mnoha lidí, kteří vidí v preventivním kácení stromů snahu se obohatit.
Ekologové často dávají za příklad NP Bavorský les na německé straně Šumavy, ten má ale mnohem původnější druhovou skladbu a je tak proti kalamitám všeho druhu přirozeně odolnější. Řešením by mohlo být zvětšení bezzásahové zóny NP, tím by se postupem času mohly stát šumavské lesy stabilnější a odolnější vůči kůrovci.
R. K.
